Vzpomínka na Štefana

            Dle mého oblíbeného spisovatele Richarda Bacha si svou pravou rodinu vybíráme sami „ne podle pokrevního pouta, ale na základě pouta vzájemné úcty a radosti ze života těch druhých“. Jedním z členů mé rodiny se stal rogalista Štefan Sadloň z Myjavy.

            Přes dvacet let jsme trávili společné soboty a neděle při létání na Peckové, víkendy na soutěžích „Mistrovství Slovenska v závěsném létání“ a dovolené na mezinárodních soutěžích v ZL pořádaných Železárnami Brezno.

Za tu dobu jsme o sobě věděli téměř vše, na rozdíl od pokrevních příbuzných, které jsem (mimo vlastní rodiny) vídal jen zřídka. Štefanovo první manželství jsem dlouho měl za vzor, než mne jednou překvapila hádka za dveřmi, na které jsem zvonil. Myslel jsem, že jsem si spletl dveře a byl jsem již na odchodu, když Pišta otevřel. Na můj dotaz co se děje, odvětil: „To mi len žena robí predletovú prípravu,“ že kdyby jako většina ostatních chlapů chodil o víkendech do krčmy chlastat, nemusela by se bát, že skončí v nemocnici nebo na hřbitově. Přitom Pišta byl nejopatrnější pilot, jakého jsem znal. Téměř nikdy nestartoval jako první, ale počkal, až jak se vyvinou podmínky.

            Myslím si, že součástí našeho létání je víra. Víra v to, že sice podle někoho provozujeme adrenalinový sport, ale že když odstartujeme, vždy se nám zase podaří   v pořádku přistát. Jako příklad bych uvedl náš společný zážitek. Jednou jsme nezávisle na sobě odstartovali na MS v ZL z Martinských Holí. Pišta v půli startovního pole, já až na konci. Asi po hodině létání jsem ve snaze objevit stoupavý proud vyletěl z vyznačeného letového koridoru a musel nouzově přistát, zcela mimo určené svozové trasy. K mému údivu jsem zjistil, že stejný problém má i neznámý pilot, který stejně jako já hledá místo k přistání. Můj údiv se změnil nejprve v úžas, když jsem v pilotovi podle křídla poznal Pištu, a následně v šok, když jsme oba dva současně začali přistávat rovnoběžně proti sobě.

Podmínkou bezpečného přistání je, že přistáváte proti větru. V opačném případě se i malá rychlost větru sečte s rychlostí přistávajícího rogala a většinou to končí zlomenou hrazdou nebo rukou. Jeden z nás tedy musel špatně vyhodnotit situaci a přistávat po větru (bezvětří je jen iluze lidí ležících na koupališti, kteří nemají nejmenší představu, co nad nimi v parném dnu dělá termika). Oba jsme přistávali ve víře, že jsme situaci vyhodnotili správně a oba jsme téměř současně přistáli bezchybně vedle sebe.

            Můj soukromý názor na Pištovu nehodu je, že začal pochybovat. Vždy byl velmi opatrný a najednou (po rozboru nehody) se zjistil celý soubor technických chyb na jím zalétávaném motorovém kluzáku. A to u stavitele bezpočtu bezchybných konstrukcí bezmotorových a motorových rogal. U člověka, který ještě v padesáti nastoupil na vysokou školu a úspěšně ji dokončil. Který neustále pátral po tom, jak vše udělat co nejlíp.

            Pišta byl a nadále zůstává nejlepším pilotem Myjavského klubu a v době, kdy jsme spolu létali soutěžně, patřil mezi deset nejlepších pilotů v závěsném létání na Slovensku. Mimo to měl bezpočet rekordních přeletů (100 km z Peckové do Komárna apod.).

            Pro Pištovu rodinu je jeho odchod hodně bolestná a zřejmě nenahraditelná ztráta. Pro mne Pišta nadále zůstává součástí mé rodiny stejně jako Ludvík Salajka, Jožo Šagát, Vilo Hluch a pan Ing. Klimáček. Patří k pilotům a lidem okolo závěsného létání, se kterými se (po ukončení závodní činnosti) už nestýkám a některé už nikdy neuvidím. K lidem, jako jsou Štefan Šurlák, Vlastik Hloušek, Jožo Kuník, Bohuš Kolesár, Juraj Sladký a další, se kterými jsem na společných ubytovnách strávil nejhezčí chvíle svého života, při létání nad nádhernou slovenskou krajinou.

                                                                                                          Jirka Helešic

Jirko, vďaka za Tvoj pohľad a Tvoju otvorenosť. Som jedným z tých, ktorým bol Štefan kamarátom a vzorom. Jozinko